Učitel jógy je jen měnící se člověk

Nějakou dobu chodíme ke svému oblíbenému lektorovi. Baví nás jeho tempo, jeho kreativní sekvence, jeho jemnost či jeho dynamika. Slova, která volí, hudbu kterou používá, dokonce i jeho vůně je nám tolik příjemná.. Avšak po nějakém čase začneme v jeho lekcích rozpoznávat určité novoty, s kterými tak uplně nesouzníme. Ani si nestačíme všimnou kdy se tak stane, ale z dynamické lekce je náhle lekce jemného plynutí. Z jeho úst se na nás již nevalí pevná slova kam a co máme položit a jak pozici přesně nastavit, ale náhle nám dává prostor k tomu, abychom si pozici sami našli a co hůře, navrh řekne: ,,Vše je dobře a nic není absolutní.” Nás ovšem ona absolutnost udržuje v pevných otěžích určitého řádu, který nám dává jistotu. Takhle svou jistotu a důvěru k letkorovi tak nějak ztrácíme.

Jak už název dnešní úvahy napovídá, ne-li do očí bije, i lektor jógy je jen člověk. A člověk ze své podstaty prochází změnami. Prochází určitými časovými úseky a životními událostmi. Zkrátka lektor jógy není strojem, není ani robotem, není ani člověkem bez emocí, jehož by se nedotýkaly ony životní události, podle kterých mění nejen svou praxi, ale i to, co vyučuje. Avšak neznamená to, že co říkal či učil před pár měsící, je milné.

Jóga byla rozdělena na dvě důležité skupiny, které v dnešní době opomíjíme. Těmi jsou duchovní hledači (sádhu) a obyčejný lid (grhasta). Pro první skupinu, která se zřekla světských povinností a libostí, byla jóga cestou hledání odpovědí na otázku, kdo jsem já a kam směřuji. No ovšem že, když takoví sádhuové neutírali špinavé zadky dětem, nepřemítali nad tím, co uvaří k večeři, aby už pátý den nemuseli své rodině podsouvat tu stejnou ohřívanou polévku s chlebem či těstoviny s kečupem. To se pak ta duchovní praxe dělá skoro sama, že.

I já jsem se nacházela v určitém období, kdy jsem stále se vracející do Indie, hledala sebe samu (i když to zní jako šílené klišé používané na každém novém přebalu knihy, a možná jej najdete i na té mé, připravované, knihy). Hned po první dlouhé cestě jsem měla pocit, že to mám již v kapse! A je to, hotovo! Teď vím kým jsem! Avšak to jsem ještě nevěděla, že jsem pouze nakoukla pod pokličku toho, co jóga nabízí, kam nás může nasměřovat. To ono se to směrovalo, když člověk nemá nic moc povinnosti a záda mu kryje ochotný přítel. Nemyslím si však, že je člověk za trubku, když takto smýšlí. Jednoduše se nacházel v nějaké době a nějak věci vnímal. Čas ale plynul dále, člověk se začal potkávat s lidmi mimo území indického ášramu, kde se všichni za zpěvu šanti usmívají. Začal je potkávat tu v kavárně, tu na lekci, tu v rodině, tu doma. První pocit je úlek a potřeba útěku nazpět do ášramu. Domeček z karet se bortí. Bortí se přesvědčení, že jóga jsou pouhé perfektní ásany a denodenní dril a praxe upoceného těla. Že jóga je bravůrní porovedení dechových technik a vlnění břicha. Bortí se nejen přesvědčení, ale s hrůzou zjistíme, že přehnaně reagujeme na zvýdavé otázky lidí a myslíme si (a teď všichni ruku na srdce), že jsou uplně mimo a já z toho světa chci okamžitě pryč. Klid je bůh ví kde a my máme co dělat, aby nám večerní praxe jógy (jak jí do té doby vnímáme) k onomu klidu dala alespoň přičichnout.

Čas plyne dále a nám se začne vrývat pod kůži pocit, že jóga tak uplně není pouhá podložka. Že jóga není blažený výraz na protiskuzové vrstvě, která nám perfektně drží koleno v pravém úhlu v pozici bojovníka dva, zatímco dokážeme vyletět jak čertík z krabičky nad změnou plánu či nad různými reakcemi lidí. Že jóga není nervózní pocit a okousané nehty z toho, že dnes nestihneme svou hodinu ásan. A v tom se to stane. Naše jógová praxe se mění, naše jóga je jinde. Už není mimo. Je naší součástí. Je to náš postoj. Naše priority jsou zkrátka jinde. A to se začne odrážet na všem, na co sáhneme. Na všem, o čem přemýšlíme. Na našich dalších krocích. Jak životních, tak těch ladných po ulici.

A pak přicházejí další situace. Nemoc, těhotenství, rodičovství, partnerství. A my se s nimi měníme. Naše priority, naše současné potřeby se mění a mísí. S novými i se starými. Nakonec, když lektor v určité životní etapě, ať je to zlá nemoc v rodině či  těhotenství, přijde na svou pravidelnou lekci, může se stát, že vám bude připadat, že tam stojí a mluví nikdo jiný. Že má jiný výraz. Možná smutný, možná tak nějak mimózní. On je člověk. Vy jste člověk. Jsme lidské bytosti. A tak hledejme lidskost i kolem nás.  V nás i v jiných lidech. Oslavujme onu lidskost, která nás všechny sbližuje a rozpouští ledy a přesvědčení, že on je ať už dokolaný či příšerný. Buďme k sobě a ke svým životním etapám laskavý.

S láskou Šárka, v životní epatě těhotenství a očekávání na ten malý zázrak, který nosím pod srdcem.

Komentáře