Nenásilí, ahimsa, o které se dnes a denně snažím

28.11. 2017 Šárka Konečná

Jak se tak stane, že ublížíme někomu, aniž bychom chtěli? Jednoduše. To když máme tendence řešit věci co možná nejrychleji bez špetky prostoru na zastavení se.

,,Budete-li dost jemní, dokážete otřást světem.“ (Mahátma Gándhí)

A s rukou na srdci a se špatným pocitem přiznávám, že jsem se nezastavila ani já. Dřív, než jsem měla. Ono zastavit se na jógové podložce zase není takový majstrštyk, co si budeme povídat. Pokud už na vybranou lekci jógy dojdeme, většinou nám nezbývá nic jiného, než na oné jógové, pěkně měkké, podložce dalších šedesát či devadesát minut zůstat. I když.. Lektor sice vidí naše tělo, tělesnou schránku, neboli annamajakóšu dle jogínské filozofie, a tak se piánko a s prstem víte kde můžeme klidně oddat přemítání nad včerejší večeří s naším milým či si můžeme malovat vzdušné zámky a představovat si barvitou budoucnost. Protože to, jestli jsme přítomní celou svou bytostí je věc druhá. Jestli jsme přítomní i dalšími z těl, z kóš, víme jen my.. Avšak pravidelná praxe nám začne nabízet větší a větší prostor pro to, být zde, tedy být na oné podložce, být ve svém těle, být přítomní. A tak po pár letech jógové a meditační praxe ve chvíli, kdy se postavíme na přední okraj podložky, jako když někdo luskne prsty, jako když přepneme, zkrátka jsme. A proto se k józe vracíme a vracíme a vracíme.. Avšak někdy čas na jógovou praxi, ve smyslu jak jí známe z jógových studií, není čas. Okolnosti tomu nepřejí. To když se vám život obrátí vzhůru nohama s čerstvě narozeným miminkem (nebojte, ještě stále jsem  dva v jednom, ale už si to živě představuji), či zkrátka není z důvodu jiných povinností nebo rozpoložení čas. Pak začne teprve ta pravá jóga.

Soustředěnost. Pozornost. Stažení smyslů a jednobodovost. To jsou dva stupínky Pataňdžaliho Jógasúter, které vedou k cíli, k samádhí, k osvobození.

Chvíle, kdy se soustředím, kdy mé prsty běhají po klávesnici počítače, kdy mi v uších hraje hudba, kdy zvedám malý hrníček kávy a usrkávám z něj tak, aby mi ona káva vydržela co nejdéle. Chvíle, kdy se zcela oddávám onomu přítomnu. Chvíle, která bohužel netrvá věčně. Chvíle, kterou jsem schopná ztratit. Na hodinu, na půl dne, na několik dní?

Ztratila jsem jí. Nedávno. V den, kdy mi zavolala sama zakladatelka nakladatelství, které mi bylo tajným přáním a které se mi zdálo zcela nedosažitelné. I když jsem ve skrytu nesebevědomé duše věřila, že to bude právě ONO nakladatelství, které vydá mou první knihu. I když jsem ty pocity měla, nevěřila jsem jim a přijala jsem nabídku jinou. Už už byla smlouva na spadnutí a stále jsem měla potřeba na knize pracovat. Ještě si jí znovu přečíst, ještě někde něco malinko poupravit či dovysvětlit. A v tom se to stalo, v tom mi zazvonil telefon a na druhé straně sluchátka se ozvala energetická a nadmíru příjemná paní se slovy, které si snad přeje slyšet každý, kdo touží vydat svou knihu. S rozklepanými koleny, s bušícím srdcem až někde v krku a se známým šimráním kolem žaludku (a jedním pořádným kopancem od miminka) jsem stála v chladný den na pražské ulici a nevěřila jsem tomu, co mi právě bylo sděleno a nabídnuto. Měla jsem pocit, že se udusím štěstím. Měla jsem chuť obejmout prvního člověka spěšně procházejícího kolem mne. Ale udržela jsem emoce na uzdě a začala si hladit bříško za špitání slov díků a moudrých rad, jako vidíš, stačí jen věřit ve své přání a ve své pocity. Nespěchat a nehnat se podepsat to první, co nám přijde pod ruku.. A v tom jsem si to uvědomila. Někde jsem něco slíbila. Někde čekali na jeden slíbený krok. Na můj krok. Co teď?

Řídit se hlavou, a nebo srdcem? Řekla bych, že srdcem, ale dostatečně dopředu. Proč? Protože jinak zklamete někoho, komu na vaší práci také záleželo a kdo o její vydání stál. S velkou omluvou jsem ten večer zvedla telefon a milé mladé ženě musela říci, jak to cítím i přes to, že to nebylo příjemné. I přes to, že jsem byla tuze špatná z toho, že jsem někomu nevědomky ublížila..

A jaké si beru ponaučení? Kdybych věřila sama sobě hned od začátku. Kdybych věřila svým pocitů a svému snu, kdybych mu dala prostor, ať se stane, nemusela jsem někoho zklamat. Kdybych byla více přítomná a nechala věcem prostor, kdybych netlačila na to ,,aby už to bylo / abych měla už odpověď / aby už se něco dělo “ ušetřila bych si jedny nepříjemné pocity a jedem smutný rozhovor, kterým jsem ukončila jednu před-domluvenou spolupráci a následovala své srdce a nechala dveře dokořán spolupráci jiné. A teď? Čekám co bude a věřím. Přítomně a v kavárně nad přeslazeným vánočním punčovým řezem.

S láskou Šárka, snažící se hledat onen jógový okamžik všude a ve všem. Snažící se neubližovat.

Komentáře