Milý Ježíšku, přála bych si, aby byli lidé na sebe milí a laskaví..

23.12. 2017 Šárka Konečná

Čas Vánoc konečně nastal. Dva dny před Štědrým dnem sedím v kavárně pod oknem, uskrávám horkou černou kávu a usmívám se nad malou pozorností podniku ve tvaru malé rybičky z perníkového těsta. Avšak cesta do kavárny se v poklidném módu vánoc opravdu nenesla.

To když jsem v osmém měsíci těhotenství vstoupila na zeleného panáčka na přechod, avšak než jsem jej stihla trochu nemotorně přejít, páč mi miminko, již celkem sestoupené, tlačí na spodek a to se vám pak chodí úplně jinak, než jste zvyklý, naskočil varovný panáček červený. S vytřeštěnýma očima, držící si břicho zespoda jsem se tak snažila přidat do kroku. Avšak bylo to marné. Pán v červené octavii jedoucí rychlostí sněžných saní po noční obloze si neodpustil najet mi skoro na paty, stáhnout elektrické okénko a zařvat na mě: ,,Ty čuráku, co se tady ploužíš!” aneb šťastné a veselé, že.

Zpocená až na zadku a s kroutící hlavou ze strany na stranu jsem po chvilce usedla v tramvaji číslo 9 na tvrdou sedačku. Naštěstí jedno místo bylo volné, páč i přes rozepnutý kabát a pěkné kulaté tvary málokdo nechá těhotnou holku sednout. Ani ve chvíli, kdy ovívaje se lejstry potřebné na matriku významně vydechuji ústy, povoluji si utaženou teplou šálu a rudnu přehřátím ve tvářích. Ani v tu chvíli. Zaznamenat vždy mohu jen rychlé pohledy na břicho a zase ven z tramvaje či dolů do mobilu. Každičký den si říkám, že si o místo řeknu. Představuji si, jak někoho líznu těhotenskou průkazkou po zátylku. Avšak představa zůstává představou a já se omdlévající a držící jazyk za zuby chytám tyče.. Dnes jedno místo naštěstí volné bylo, a tak jsem se po zážitku s fousatým dědou v červeném povoze, jenž měl se Santou společného akorát tak vous a věk, nikoliv jeho vlídnost a americký úsměv, mohla sesunout a zhluboka dýchat. Dýchat a nechat rozlétnou mé úvahy nad tím, co vidím kolem sebe. Tlačenice v nákupních centrech, bitku o máslo, troubící blázni za volantem, bezohledné postarší paní s nákupní taškou válcující vás svým bujným poprsím.. Jsou toto svátky klidu a míru? Jsou toto Vánoce?

I přes všechny vánoční koledy, které si už měsíc pěji tu ve sprše, tu po ránu, tu u pečení vanilkových rohlíčků, mi na mysl přišla koleda jiná. Žádný narozený Kristus Pán, žádné že spolu půjdeme  do betléma, žádné noviny, z betlémské krajiny.. Koleda přející mír a štěstí všem bytostem. Koleda, kterou zpíváme celý rok na lekcích. Koleda, kterou právě v tento čas můžeme zasadit do běžného života.

Lokah Samastah Sukhino Bhavantu.

Kéž jsou všechny bytosti šťastné a volné.

Přeji si, aby všechny lidé světa byli šťastnými a volnými bytostmi od hněvu a negativních emocí. Přeji si, aby lidé k sobě byli laskaví bez rozdílu věku, pohlaví, náboženství či rychlosti chůze. Přeji si z celého srdce, aby, a nejen, svátky Vánoc byly svátky připomenutí těchto hodnot. Aby jsme si mohli na ulici s úsměvem popřát hezké Vánoce bez toho, že by neznámá paní povytáhla obočí a podivila se nad tím, proč jí něco takového přeje cizí člověk. Přeji si, abychom si tuto mantru, tuto koledu, zanesli do svých srdcích a abychom jí žili. Milý Ježíšku, máš sílu udělat z lidí bytosti plné lásky a laskavosti? V tom si však odpovídám.. Pokud začneme u sebe. Pokud se dokážeme na cizího člověka usmát a z plného srdce mu popřát štěstí bez vedlejších úmyslů, kdy mu například pod rukama uzmeme zlevněné máslo v nákupním řetězci, získáme sílu měnit svět. Měnit lidi kolem, kterým zkrátka náš upřímný úsměv a přání musí pootevřít srdce. A jestli ne hned, věřte, že za čas se tak stane. Zkuste to. Alespoň teď, když jsou ty Vánoce.

S láskou Šárka, přející mír a štěstí všem bytostem.

Komentáře