Bolest a strach jako cesta zrození dítěte i zrození ženy

Můj porodní příběh.

(vybraná hudba z playlistu: Atlas: Hearing – Sleeping At LastGratification – Halcyon FieldsWaves Of Hope – Halcyon FieldsCosmic Awareness – Out Of Gravity.. 

Termín porodu byl vypočítán na 14.2.2018, na datum, které se opravdu dobře pamatovalo. To víte, Valentýn. Avšak to, že na tento den připadá i onen svátek svatého Valentýna v sobě neslo nevýhodu. Všichni si datum vypočítaného termínu pamatovali a od samotného rána onoho dne se objevovaly otázky, zda už. Tu někdo napsal, tu někdo zavolal a já byla čím dál nervóznější, ne-li nevrlejší. A nepřestalo to ani druhý, třetí, čtvrtý den po uplynulém termínu porodu. Stále jsme jezdili na kontroly do porodnice vzdálené hodinu cesty. Pokaždé, když jsme projížděli únorovou krajinou směrem na Rakovník, říkala jsem si, tak kdy tudy pojedeme do porodnice s pravidelnými kontrakcemi a natěšeným výrazem plným očekávání z toho, co bude. V poradně mi pak řekli to samé, vše je v pořádku, miminko prospívá (uf!) a tak přijďte za 4 dny na kontrolu, a tím mě vyvedli z bubliny snící o tom, že se porod a potkání se s naší holčičkou blíží. A tak pokaždé, když jsme z kontroly odjížděli, jsem si říkala, kdy tudy asi pojedeme a povezeme si Emičku domů.

Přituhovat začalo po 41tt, kdy už mi byl dán jasný termín, kdy bych měla nastoupit na vyvolávání porodu. Ach Emičko, proč nechceš za námi? Tady je také dobře, říkávala jsem jí a hladila si bříško, jenž už poslední večery tvrdlo. Každou noc jsem ulehala s pocitem, tak že by dnes v noci? Ale ráno jsem měla stále pěkně klenuté bříško a malá nedávala nikterak najevo, že by tedy už. Že by chtěla potěšit zvídavé příbuzenstvo a přátele. Že by se jí chtělo na svět. Často jsem v tyto dlouhé dny přemýšlela, zda jí svým podvědomím nedržím uvnitř. Zda nemám strach z toho, co bude. Zda jsem na vše připravená. Zda zvládnu roli mámy, i když jsem se na ní vědomě tuze těšila. Avšak podvědomí je sviňa, že.. Abych zahnala myšlenkový průjem, vyráželi jsme s přítelem, otcem mého dítěte a toho času snoubencem, Honzou na procházku do nedaleké Cibulky. Když se na toto období čekání dívám zpětně, byl to nádherný čas plný lásky mezi dvěma lidmi, kteří čekají na příchod svého prvního dítěte. Čas, kdy spali do dopoledních hodin a těsně se na sebe tiskli. Tedy co břicho a hlavně potřeba se nějak hýbat, abych nedostala křeče do nohou, dovolily. Čas, kdy jsme si po ránu dělávali palačinky na kokosovém oleji, dlouze jedli, hladili sebe i malou přes stěnu bříška. Povídali si o společné budoucnosti a přes neustálé dotazy okolí kdy už, jsme říkali malé, ať si nechá svůj čas. Že příchod necháváme na ní. Poslední dny těhotenství mě nakonec doprovázel citát: Nechat věci ve svém tempu.

Avšak i když jsem si stále opakovala onen citát, s dulou Jitkou, moudrou ženou, jež mi byla celé těhotenství oporou, jsme se domluvily na vyvolávací masáži. A tak jsme ve středu 21.2.2018 přijeli i s Honzou domů k Jitce, kde jsme si udělali hezké odpoledne a já se nechala opečovávat. Nakonec jsme dostali domácí úkol, udělat si hezký večer se svařeným vínem či štamprličkou něčeho ostřejšího. A tak jsme udělali. Večer se nesl v uvolněné náladě plné smíchu, kdy jsem se jedním panáčkem kvalitního rumu picla a pojistila to ,,ovoněným” svařeným moštem oním rumem a intimní chvilkou, jenž je doporučována jako přírodní vyvolávaní porodu. Tak co bychom jí vynechávali, že.

V noci ze středy na čtvrtek mě pak probouzely nepravidelné stahy, jakási menstruační bolest, ale stále jsem si říkala, to jsou třeba jen poslíčci. A i když mě vzrušovala představa, že by to mohlo být ono, rána jsem dospala. Opět jsme si udělali palačinky, dlouze posnídali, políbili si, usmívali se na sebe a nechali věcem volný průběh. Po telefonickém spojení s Jitkou jsem více odpočívala a nabírala síly, kdyby to bylo ono. Avšak nabrat se mi jich moc nepodařilo. Odpoledne jsme šli ještě na procházku, a to už jsem se musela zastavovat a opírat se tu o lavičku, tu o sloup, tu o Honzu, tu jít do mírného předklonu. Navečer stahy začaly nabírat na intenzitě. Trochu v hodině zrychlily a začaly být malinko silnější. Opět hovor s Jitkou, doporučení teplé vany, odpočinku a že si zavoláme. Plní vzrušení jsme s Honzou zkontrolovali tašky do porodnice, vody, svačinky a vše, co je potřeba, nachystali ke dveřím. Dala jsem si banán, po odpoledním salátu jediné jídlo (ach, to byla blbost!) a zalezla si do vany a pak do postele. Potemnělý byt, měkká postel, velké peřiny, Honzovo teplé a mužné tělo, jeho objetí. Jsem tak unavená, říkám si a doplňuji tuto myšlenku myšlenkou, jak dobře se mi v pevném objetí leží a jak moc bych chtěla spát. Jen co však zavřu oči a už už usínám, přichází bolestivé stažení. Mžourám na mobil a snažím se měřit čas nejen mezi kontrakcemi, ale i jejich délku. Tělo však po chvíli přemůže silnější potřeba spánku, a tak mezi kontrakcemi tvrdě usínám a opět se probouzím. Po nějaké době už nejdou prodýchávat v leže na boku nalepená na těle Honzy, ale musím se neohrabaně převalit na všechny čtyři. Volám Jitce a teď už i porodní asistence Petře. Obě mě uklidňují a když si poslechnou můj hlas v telefonu při kontrakci, shodují se, že je ještě brzy na to, abychom vyjeli. Jak to mohou vědět? Ptám se sama sebe. To však zjišťuji až za několik dalších hodin..

Odcházím tedy do horké vany. To už je po půlnoci. Říkám Honzovi, aby spal. V tichém bytě je slyšet pouze proud vody tekoucí z kohoutku. Zalézám si do teplé vany a unaveně pokládám hlavu na její studený okraj. Zavírám oči a zase je otevírám, abych kontrolovala pravidelnost kontrakcí. Těším se, protože porod se už rozebíhá, ale zároveň pociťuji velkou únavu a neurčitý strach..

Po dalších dvou hodinách se vracím do postele za svým mužem, zkouším si lehnout a ještě nabrat nějakou sílu, avšak už po chvilce promlouvám do tmy se slovy, že bych nejspíš už ráda jela. Honza ihned vstává a souhlasí s odjezdem. Je půl čtvrté 23.2.2018 a volám Jitce i Petře. Souhlasí. Jedeme. Honza snáší zavazadla do auta, já si prodýchávám na všech čtyřech kontrakce. Jsme nervózní a tak nějak natěšení zároveň. Už je to tady! Pomyslím si, ale smsku Jedeme do porodnice! posílám jen blízké rodině.

Po příjezdu do rakovnické porodnice mám stále dost síly na vtipkování s dulou, na úsměvy, na přemýšlení o tom, jaké to asi bude. Vyjíždíme do osmého patra, zvoníme a čekáme za prosklenými dveřmi, které z posledních týdnů znám velmi dobře, to když jsme jimi procházela na kontrolu. Přijde nám otevřít mladá porodní asistentka a usazuje nás ve vestibulu. Dozvídáme se, že na příjmu jsou další dvě maminky a musíme počkat. V tom si v hlavě začnu počítat jedna a jedna, což jsou dva. Dva porodní sály, kterými nemocnice oplývá a tři rodičky na přijmu? To mi nevychází.

Než se dostaneme na příjem, přijde i domluvená porodní asistentka Petra. Jsme všichni.

Modlím se, abych byla otevřená alespoň nějak. Aby mě neposlali domů s tím, že tohle ještě k porodu, mladá paní, nevede. Vyskakuji, obrazně řečeno, páč spíše sotva lezu, na vysoké gynekologické křeslo, zavírám oči ve snaze přát si alespoň nějaký výsledek. Oči otevírám za pár chvil, kdy příjemná doktorka oznamuje nález na 4 centimetry. Hurá, jde se rodit! Raduji se, nevědíc, co další dlouhé hodiny přinesou. Navíc ze tří žen přijatých toho brzkého rána do rakovnické porodnice jsem otevřená nejvíce, a tak můžeme všichni zalézt do vybraného porodního pokoje s velkou vanou, postelí, míčem, vlastní koupelnou, s porodní stoličkou a dostatečným prostorem pro neomezený pohyb. Všichni se převlékáme. Já do dlouhého trika, Jitka do erárních kalhot modré barvy a Honza do tepláků a mikiny. Ve vzduchu je cítit příjemné vzrušení z procesu, který již nelze zastavit. Zanedlouho se narodí naše holčička. Zanedlouho jí budu držet v náruči, uvidím ty patičky, které mě poslední měsíce tlačily pod žebry, uvidím její tvář.. Jak moc jsem se na tento okamžik těšila, jak jsem si jej představovala. Chvíli, kdy nastane porod. Kdy se budu v rytmu připraveného playlistu vlnit v bocích, broukat si mantry, usmívat se, prodýchávat si každou kontrakci, kterou budu vítat a děkovat jí za to, že posouvá mé miminko a směřuje jej k narození. Představa sebe samotné procházející vědomě bezbolestným porodem s hlubokým jógovým dechem a plně relaxovaná. Však je to můj denní chléb, coby lektorky jógy a majitelky jógového studia.. Představa sebe samotné, jak porodím naší holčičku do teplé vody s Honzou objímajícím mě zezadu. Však přibalila jsem mu do porodního kufříku i plavky a den před porodem jsme ještě kupovali dětský kruh, o který se, dle mé představy, budu opírat.. Ach ty představy..

V pokoji jsme složili své věci a s Honzou jsme si hned zalezli pod jednu deku. Oba unaveni až na dřeň. Co jiného dělat? Ptám se sama sebe a očima vyhledám Jitku, zda tento nápad, nápad odpočinku, schvaluje. Jitka se jen usmívá a tak zavírám oči a hluboce na pět minut, než mě kontrakce vytáhne na všechny čtyři s bolestí vystřelující do zad, usínám. Takto to pokračuje další hodinu. Tvrdý spánek a mé tělo schoulené v náruči mého muže střídající se s kontrakcemi a bolestí, kterou nedokážu prodýchat, při které se naopak celá stáhnu. Cítím stažení mezi nohama, napětí v celém těle, zaťaté pěsti, zadržený dech. Uvědomuji si, že se nedokážu napojit na malou v bříšku. Že se přes bolest nedokážu ponořit hlouběji. Že sobecky řeším svou bolest, své nepohodlí, svou únavu. A tak své pocity sděluji Jitce. Nabádá mne, abych uvolňovala výraz v obličeji, abych zkusila s každou vlnou myslet na miminko s představou lotosového květu, který se tam dole otevírá. Lotosový květ si však v tu chvíli představit nedokážu. To už mě zase paralyzuje bolest v zádech, která, mám ten pocit, každou chvíli puknou. Jitka přiskakuje a intenzivně mi je masíruje. Podáváme klystýr, hezky si dojdu na záchod, avšak to je vše.

Po čase na doporučení Petry i Jitky napouštíme teplou vanu a já si zalézám do vody. Chvilku se dokážu houpat v bocích, teplá voda mi dělá dobře. Petra připevňuje monitor, poslouchá ozvy našeho dítěte, vždy říká v pořádku, a to mě uklidňuje. Dívám se na nástěnné hodiny, je osm ráno. Skrze stažené žaluzie pozoruji prosakující světlo do místnosti, v které je celý můj svět smrsknutý do bolestivých stahů. Dalším vyšetřením zjišťuji, že jsem otevřená na 5 centimetru. Za tři hodiny jeden centimetr? Náhle mi narození naší holčičky přijde v nedohlednu. Kontrakce slábnou, čas mezi nimi se prodlužuje. Zkouším různé polohy i pomůcky, avšak stále se nemohu zbavit paralyzovaného sevření při každém stahu. Nedokážu se uvolnit. Nedokážu porodit své dítě. To je poslední myšlenka ve chvíli, kdy hodinové ručičky ukazují dvanáctou hodinu polední, tedy sedm hodin od příjmu a kdy do porodního pokoje vejde doktor v bílém plášti. Jeho slova mi vezmou poslední důvěru ve své tělo, v sebe samé. Porod nepostupuje. V tuto dobu už bývá nález jiný, než stále jeden centimetr od přijetí. Musíme s tím něco udělat, a tak navrhuji oxytocin. Mám pocit, že kontrakce zcela ustávají. Ještě jedna přichází za jeho přítomnosti, ta už si ani nežádá změnu polohy či zvukový projev. Zkrátka přijde, polechtá a odejde. Nedokážu to. Hroutí se mi svět. Hroutí se mé představy o přirozeném porodu. O mě samotné. Hroutím se celá do Honzovi náruče. Petra jemně přitakává doktorovi a soucitně mě hladí pohledem. Než bílý plášť zmizí za dveřmi, napadne Petru, že mi ještě stále neodtekla plodová voda a co zkusit jako první dirupci vaku a až poté popřípadě přejít k oxytocinu. Doktor i my souhlasíme. S Honzou ještě odcházíme do sprchy, pouštím si na břicho teplou vodu, pláču, prosím Honzu, ať mě vezme domů. Že to zkusíme třeba zítra. Kontrakce jsou skoro neznatelné. Honza mě pevně drží, snaží se mě utišit, hladit, líbat, abychom přirozeně rozpohybovali oxytocin. Avšak nemohu se soustředit. Pláču a mám pocit, že jsem tento boj prohrála. Se slzami v očích se podívám na Honzu a slyším jak říkám: Lásko, já ten oxytocin chci. Jsem unavená, už teď nemohu a nedokážu si představit dalších x hodin, než dojde k otevření a k porodu našeho dítěte. Honza se jen usměje a kývne, že je to tak v pořádku.

Unaveně po sprše přecházím na porodní lůžko, u kterého čeká Jitka i Petra. Sotva jdu, jsem zcela bez síly. To ta probdělá noc a poslední jídlo před 24 hodinami ve formě salátu také nepřidávají. Lehám si na lůžko, pokládám nohy od sebe. Čekáme na alespoň nějakou kontrakci. Hodiny ukazují něco kolem jedné odpoledne. Kontrakce přichází a i když je na monitoru vidět jako slabý odvar toho, co má přijít, její síla, která se mi projektuje v zádech, zkrátka bolí. Opět se stahuji, chci se schoulit. Petra propichuje vak, voda odtéká. Petra odchází vše zaznamenat. Jitka i Honza stojí u mě. Postupně začínají kontrakce sílit a opět se seřazovat do pravidelných křivek, které monitor vykresluje. Na chvilku vstávám, opírám se o lůžko a slyším opět sebe samou, jak náhle přiznávám nahlas, že se bojím! Bojím se bolesti! Nedokážu se té bolesti otevřít! Nedokážu jí přijmout! Nedokážu se celému procesu otevřít. Stále přemýšlím. Nad tím, že má kamarádka měla porod rychlý a dle jejích slov snadný. Na to, že nejsem dost dobrá.. Ostatně to je mé téma od dětských let, které se pouze v tuto chvíli projektuje. To si však uvědomuji až o několik hodin později. Z myšlenek mě vynese řev z vedlejší místnosti, jako když někoho vraždí, a vzápětí pláč dítěte. Dojímá mě to a zároveň se zaleknu onoho řevu. Takové bolesti se nedokážu otevřít.

Lezu zpět na porodní křeslo. Jitku napadá, že pokud přejdeme k oxytocinu, můžeme poddat i rajský plyn, který se v případě velmi silných kontrakcí indikuje. A to umělý oxytocin prý dokáže. Ony velké a bolestivé kontrakce. Honza nápad doladí do dokonalosti. Jelikož mě zná řadu let. Jelikož zná mé strachy, mou přecitlivělost, mé vzorce dokonalosti, přeje si podat rajský plyn ještě před oxytocinem. Přichází Petra a můj muž jí vysvětluje můj strach, mojí paralýzu, jeho pohled na věc a okem mrkne na rajský plyn, na prostředek uvolnění, který by mi mohl pomoci od strachu. Petra říká, že mu rozumí, avšak se musí zeptat na svolení doktora, který se onomu nápadu může vysmát. Proč? Protože mé kontrakce jsou slabé a mírné a mohla by zde být obava, abychom je ještě více nepotlačovali. Doktor, tedy doktorka, však souhlasí. Domluva zní ale mezi námi všemi jasně, počkáme do půl 3 a pokud se nebude nic zásadního dít, přistoupíme k umělému oxytocinu.

Vkládám plastovou rourku do úst a dle pokynů ve stejném rytmu nasávám a vydechuji. Po chvíli se mi uvolněně rozjíždí koutky úst do širokého úsměvu, až mám problém udržet onu rourku, z které do mne vstupuje rajský plyn, v ústech. Tělo povoluje. Přestávám si překážet. Okolí se na mne usmívá, den dostává jasnější a veselejší barvy. Je mi blaze. Říkám, to je ale krásný den. Jitka se směje a pokyvuje s mateřskou něhou a chápajícím výrazem hlavou. Honza mě hladí a líbá na čelo. Přikládám hubičku se zázračným plynem opět k ústům a nasávám. Do toho přichází kontrakce. Konečně cítím, že jsem schopna se jí tak nějak oddat. Konečně cítím jakési otevření, otevírající se hrdlo. Znovu nasávám. Znovu přichází kontrakce. Zavírám oči, užívám si její sílu otevírající mé tělo. Konečně. Bombičku nepouštím z ruky. Jitka mi při každé vlně stlačuje určité body, Honza mě drží za ruku a já tu jeho drtím. Za pět minut půl třetí vstávám z lehátka s otevřením na 6 centimetrů po 9 a půl hodinách od příjmu, tedy o dva více, než když jsme přijeli a s potřebou vyčůrat se před podáním oxytocinu, s kterým už tak nějak počítám. Zvedám se. Udělám dva kroky. Zařvu. Já tam nedojdu, chyťte mě! Všichni tři mě v mžiku chytí. Křičím bolestí. Hrdlo se otevírá. Cítím to, cítím prostor mezi svýma nohama. Na záchod se nějak dostanu. Sedám si, roztahuji nohy, napřimuji se. Honza si sedá na velký gymnastický míč naproti mě. Opět se ho chytám, drtím jeho ruce, čelo opřené o to jeho. Kontrakce. Řvu. Silně. Nahlas. Jako zvíře. Přestává existovat vše kolem. Přestávají existovat myšlenky, které mě po celý den držely v zajetí mé představy o dokonalosti. Ústy mi vychází neuvěřitelně silná a bolestivá energie kontrakce, které přicházejí čím dál častěji, které jsou delší, které jsou a nic jiného kolem neexistuje. Sedím na záchodové míse, mé tělo je v tranzu, zavírám oči a opět je otevírám. Dívám se na svého muže a on pláče. Vidím ho tak poprvé v životě. Říká mi, že je to nádherné. Pláče a já pláču s ním. Něco dalšího se ve mě zlomí. Nejsem na to sama. Rodím naše dítě! Křičím. Otevírám se. Nebráním se. Nehlídám se. Nepřemýšlím. Jsem tou bolestí. Jsem tou největší bolestí, kterou jsem doposud zažila. Bolestí, která mě otevírá do neuvěřitelné šířky. Bolestí, která mě zve do té největší hloubky. Hloubky sebe samé. Kontrakce nemají začátek a nemají konec. Jsem onou kontrakcí. Jsem onou bolestí. Jsem vším a nejsem ničím. Jsem nástrojem pro zrození nového života. Nekontroluji se. Nejsem Šárkou, nejsem svou představou, nejsem egem. Jsem. Řvoucí a animální.

So ham so ham so ham, so ham šivo ham.

So ham so ham so ham, so ham šivo ham.

I am not this body, this body is not my.

Ze záchoda odcházíme po nějakém čase. Napřimuji se, docházím do místnosti. Nevím, zda mě Honza drží, či jdu sama. Ale opět do mě vstupuje mohutná vlna. Chyťte mě. Chytají mě. Drží mě. Celou váhu svého těla nechávám klesat. Podepírají mě. Potřebuji držet nohy od sebe. Do šířky. Cítím tlak na konečník. Říkám to nahlas. Jdu k porodnímu lůžku. Smířená s tím, že teď přijde oxytocin. Všichni tři se na sebe jen s úsměvem podívají. Ten já ale nevidím. O tom se dozvídám až později. Lehám si, ale hned vytahuji ruce do vzduchu a křičím, ať mě zvednou. Rychle přecházím do dřepu. Nazpět si lehnout nemohu. Potřebuji prostor. Přecházíme na porodní stoličku. Ano, to je ono. Vlny se sčítají, mohutní, bolest už nemá stupnice. Je tou největší, kterou si člověk nemůže ani představit. Mám pocit, že mě její síla rozerve. Tak ať! Ať mě rozerve! Petra mě nabádá, abych si sáhla dovnitř. Cítím hlavičku. Měkkou teplou hlavičku. Prosím, ať mi řekne, jak jsem otevřená. Prosím, ať mi řekne, že to skončí. Říká, že jsem zcela otevřená. Že malá tu bude brzy. Ach můj bože. Před 45 minutami jsem byla na 6 centimetrů po dlouhých a dlouhých hodinách. Teď jsem zcela otevřená. Klepou se mi nohy vysílením. Jitka sedí za mnou, masíruje mi záda, aby mi nepukla do všech směrů porodního pokoje. Honza na židličce přede mnou. Petra někde na podlaze. Mám potřebu tlačit a mou potřebu jen potvrdí Petra slovy: Až budete mít potřebu tlačit Šárko, tlačte. A tak tlačím. Křičím. Neovládám se. Obrovská energie stahu musí někudy ven, nebo by mě udusila a rozervala. Petra mi nahřívá hráz, Honza mě drží, chladí mi čelo i zátylek, podává mi pití. Mezi kontrakcemi pouze rozkazuji. Vodu, posunout, chytit, Jitko neodcházejte.. Honza říká, že je malá skoro tady. Pláče. Všechno jde tak rychle. Roztrhnu se. Tlačím podle svého těla. Pálí to. Jitka říká, ať si sáhnu na hlavičku. Je venku. Je teplá. Honza říká, že má vlásky. Tlačím. Ještě. Křičím bolestí a euforií zároveň. Je Venku. 16:12. Panebože, je tady! Pokládám se někam dozadu, hlavu mám ve vzduchu. Rychle mi dejte něco pod hlavu prosím. Mé dítě. Honza mi malou pokládá na tělo. Je teploučká. Všude je najednou hodně lidí. Dvě ženy jí otírají. Honza je nade mnou. Jitka vedle mne. Usmívá se. Jako pyšná máma. Jako by tam stála moje máma a usmívala se. Je klidná a pouze jemně pokyvuje hlavou. Nevěřím tomu, že je tady. Má holčička. Stále dokola říkám: Už je tady! Střídá se smích a pláč. Klepu se vyčerpáním i radostí. Petra odebírá pupečníkovou krev. Pupečník je krátký, řeže mne mezi nohama. Rozhlížím se kolem. Vidím doktorku postávající opodál a usmívající se. Vidím neonatalogy. Vidím své miminko. Hlavičku ještě trochu modrou, tělíčko od krve. Ale je tu s námi. Pupečník dotepá, Honza jej přestřihne.

Přecházím na porodní lehátko. Držím své miminko v náruči. Oba jsme schouleni pod dekou. Placenta odchází záhy. Je to teplé a příjemné. Mám obrovskou radost. Je to za námi. Teď už nás nic nerozdělí.

Za placentou však odchází velké množství světle zbarvené krve. Doktorka mne kontroluje, nic zásadního nezjišťuje. Ani nemohla, v tu chvíli totiž ještě není nic vidět. Na vnitřní poranění to nevypadá. Vnější velké natržení není žádné, pouze malinký jeden kosmetický steh. Nepřikládám tomu žádnou váhu. Jistě to nic nebude a s těmito slovy líbám na čelíčko malou. Je mi však zakázáno pít a jíst. Kdyby náhodnou. Kdybych náhodou musela jít do narkózy. Ano, to je ono, kdyby náhodou, i když to nikdo nevyslovuje nahlas. Nevěnuji tomu pozornost. Cítím, že ze mě stále teče krev. Ale já teď nemohu odejít, nemohu usnout a probudit se zítra. Teď tu jsem pro tebe moje maličká. I přes velkou žízeň, velký hlad a velké vyčerpání zvládáme hodinu a půl bondingu.

Avšak pak mi náhle začíná být špatně. Prosím Honzu, ať si vezme malou. Svléká tričko a přikládá jí na sebe. Vím, že je v bezpečí, to je má poslední myšlenka a pak odcházím. Slyším, jak někdo volá tlak 70 na  40, rychle doktora! Ležím nahá. Krvavá po porodu. Třesu se. Celé tělo se neovladatelně třese. Ruce mi padají z velkého lehátka někam dolů k podlaze. Ostré světlo zalije mé nahé tělo. Někdo mi zvedá nohy. Celá se klepu. Je mi zima a horko zároveň. Vím, že odejdu. Malá je u svého táty. Vše je v pořádku. Napichují mi tři kanyly. Všude kolem je shon. Zavádějí mi cévku. Mačkají břicho. Bolí to. Než však úplně zavřu oči, objeví s u mě Honza. Chytá mě a říká, že to bude dobré. Dívám se mu upřeně do očí. Nechci, aby s nimi uhnul. Upínám se k němu jako k bohu. Neuhýbá. Je tam. Se mnou. Malá spinká. Slyším její spokojený dech. Jitka je u ní. Vracím se. Honza mě svýma oči vtahuje zpět. Šeptám, že jsem unavená a on šeptá, že to bude v pořádku. Množství kapaček zabírá. Doktor mě znovu na požádání Honzy vyšetřuje. Nachází v děloze krevní sraženinu velikosti pěsti. Bez narkózy, i když se jinak u revize dělohy provádí, mi ji vyndavá. Bolí to hodně. Po tolika hodinách, po samotném porodu se cítím zranitelně, bolavě a už nechci pociťovat další bolest. Opět mi stlačují břicho, ale konečně ono stlačení nebolí, konečně neteče krev proudem. Později mi bylo vysvětleno, že má děloha byla už hodně unavená. Po porodu se stáhla, ale pak zase povolila. Ztratila jsem přes litr krve. Bledé tělo a velká únava tomu odpovídaly. Transfuze krve je nakonec neodkladná. Bohužel jsem se nezvedla na vlastní nohy s dcerkou v náruči a nedošla po svých do pokoje, kde bych samou euforií a návalem hormonů nemohla spát a na malou jen hleděla. Na porodním pokoji jsme vyčkali ještě další hodinu pod kontrolou porodní asistentky Petry. Nakonec mi bylo konečně dovoleno dát si připravený koktejl z kusu placenty a jahodového kompotu. Kolem deváté hodiny večer mě nakládají na pojízdné lůžko připomínající to z márnice, Honza bere naší dceru do náruče a společně se přesouváme na nadstandardní pokoj, který je, chvála bohu, volný. Jitka se s námi loučí, líbám ji na tvář a děkuji za vše, co pro nás udělala. Za tichou podporu a sílu, kterou mi pouze svým pohledem dodávala. Za mateřské prostředí, které kolem mě vytvářela. Za to, že přesně věděla jak mi pomoci, co říci, co neříkat. Loučíme se i s Petrou, která nás doprovodí až na pokoj a které děkuji za laskavý vyčkávající přístup, za ochranu před možným tlačením do porodu ze strany lékařů, za možnost času a prostoru, který nám vytvořila.

Uleháme do postele. Emu, naší malou dceru, si beru k sobě. Dlouze nasávám vůni její pokožky na hlavě. Vůni plodové vody, sladké a nádherné. Líbám jí na vlásky. Držím jí u sebe a cítím její teplo stejně tak, jako ona může cítit teplo mé. Do tmavého pokoje ještě pronášíme slova díků a vracíme se k celému dni a událostem předešlým. V ruce mám pořád kanylu, a tak mi je můj muž velkou pomocí a oporou i tady, na pokoji. Když se malá dožaduje prsa, vyskakuje a přikládá. Když potřebuji čůrat, vyskakuje a veze mi stojan s kapačkami. Ve chvílích, kdy stojíme těsně u sebe, se objímáme, špitá slova jako miluji tě a jsem na tebe pyšný. Slova, která po tomto zážitku mají hlubší význam než doposud. Po zážitku, který byl v mém životě nejbolestivější, nejintenzivnější, nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější! Další dny se k porodu stále a stále vracíme. Občas nám spadne slza na dlážděnou podlahu. Slza dojetí nad zázrakem života. Už nikdy nebudeme pouze my dva. Už navždy je tady s námi naše dcera, Ema Vojáčková. Naše malá učitelka, náš zázrak.

Nakonec zjistíte, že v sobě máte sílu zdolat vše! Překročit široké řeky, přelézt vysoké hory, přeskočit hluboké rokle. Je jen potřeba jí v sobě nalézt. Věřit, že tam uvnitř je.

Naše mysl nám může být dobrým pomocníkem, či velkým nepřítelem. Hranice mezi nimi je však velmi tenká a je potřeba dávka introspekce pro rozpoznání toho, jak a kdy nás ovládá. Jak a kdy je oním pomocníkem, jak a kdy je oním nepřítelem svazující nás do svěrací kazajky našich vzorců, strachů, představ.

S horoucí láskou Šárka s Emou v náruči.

Odkaz na mou milovanou dulu a velkou podporu nejen při porodu, ale i před ním a po něm, Jitku Čejkovou ZDE.

A musím jen a jen doporučit porodnici v Rakovníku! Ta hodinová cesta tam se opravdu vyplatila, aneb nebojte se té vzdálenosti ženy drahé! Odkaz na ní ZDE.

Komentáře