Kouzlo začátečníka a síla (sebe) objevování

I když je malé již skoro sedm týdnů a pro mne je to velká holka, stále v sobě hluboce vnímám (a dlouho vnímat budu) to, že jsem mámou začátečnicí. Říkám si, zda však s dalším potomkem budu zkušenější? Vždyť každé miminko je jiné. Na každé děťátko platí něco jiného. Některé se tuze rádo nosí v šátku. Jiné potřebuje naopak volnost a rozhled, nejlépe v kočárku na zádech se staženou stříškou. A kdyby jen každé miminko bylo jiné, ale hlavně každý den je jiný. Jeden den na utišení pláče, jenž rve srdce snad každé mámě, onen šátek funguje. A ten den si říkáte, juch už to mám. Už vím jak uklidnit své miminko. Avšak druhý den to ve stejnou dobu, kdy miminko opět pláče, zkoušíme a náhle to nefunguje. Jak to? Co dělám špatně? A ejhle, po hodině zabere to, v co jsme už ani nedoufaly. Zkrátka každý den je jiný. Každý den je nový začátek. Každý den jsme znovu a znovu začátečnicí. A pokud to takto přijmeme, zmizí ten vnitřní tlak, že bychom měly vědět co je našemu plačícímu děťátku. Že bychom měly být už zkušené, a tak často přehlédneme co nám naše miminko chce říci, co ho trápí a co tím či oním pláčem myslí..

A ono slovo, zkušený, se více než často nachází v jógové praxi. Pokud s jógou chceme začít, často nad tím přemýšlíme měsíce. Možná i nějaký ten rok. To když si říkáme, že jsme nezkušenými. Když se bojíme, že budeme pozadu, že nebudeme stíhat, že to bude trapas. Pak svou první lekci odkládáme a odkládáme a přitom nevíme, že být začátečníkem je často hlubší jógou než být pokročilým. Tedy tím, kdo jógu již nějakou dobu praktikuje. Tedy tím, kdo chodí na lekce už nějaký ten pátek. Tím, komu se konečně povede stoj na hlavě nikoliv s nohama opřenýma o zeď, ale pěkně v prostoru. Uprostřed sálu, kde nás vidí všichni kolem. Tím, kdo v závěru další lekce ze stoje na hlavě přepadne a udělá nečekaně kotoul vzad s hlučným dopadnutím. Tím, koho to zaskočí. Tím, kdo se s ruměnci ve tváři rozhlédne kolem a nahlas se utvrzuje, že ale minule nám to šlo. Že už jsme pokročilejšími jogíny. Tím, kdo se červená ještě hodinu poté a příště raději, s egem u kolen, ani nedorazí.

Každý den je jiný a každý den ona praxe bude jiná. To, že se jednou postavíme na hlavu neznamená, že se na ní postavíme příště.

Začátečník se nikam nežene, pokorně zkouší a vede pomalu s pozorností své tělo do té či oné ásany. Je si vědom. Toho, co právě dělá. Toho, kde jsou jeho hranice. Kam protáhne své tělo, kam se nadechne. A i když to nejde tak, jak je vidět na instagramu, to nejdůležitější, co dělá praxi jógy praxí jógy, je přítomno. Jeho pozornost. Jeho bdělá pozornost a svadhjája, tedy sebeanalýza, skrze kterou může poznat sám sebe hlouběji. Je tam. V přítomnosti. Tedy do té doby, než jednou (také) spadne ze stoje na hlavě. Nakonec však možná onu událost uchopí tak, že právě ona chvíle byla chvílí zlomu, kdy se opět vrací k pokornému začátečníkovi. Kdy zjišťuje, že každý den je jiný. A že musí být stále pozorný. Trpělivě zkoušet a nepodceňovat se při jednom nezdaru.

Jóga je pozornost (obratnost) v akci. (Bhagavadgíta)

A tak i já trpělivě zkouším. Dnes pevné zavinutí a hlučný fén (maminky vědí).

Buďme stálým pokorným začátečníkem. Navždy.

Komentáře