Hodiny v sále jako nástroj jógové praxe

śanaiḥ śanair uparamed

buddhyā dhṛti-gṛhītayā

ātma-saṁsthaṁ manaḥ kṛtvā

na kiñcid api cintayet

A tak s duchem, jenž je zasazen do trpělivosti, jako drahokam je zasazen do zlata, s myšlenkami postupně se odtrhujícími od příchylnosti k hmotným věcem, dojde ke klidu.

(Bhagavadgíta 6.25 – překlad Rudolfa Janíčka)

Jóga je cesta. Cesta za cílem. Cílem, kterým je samádhí, nejvyšší stupeň vědomí osvobozený od neustálé těkavosti mysli. Avšak v našich krajích, v moderním světě, v kterém žijeme, by jako cíl jógy postačilo zklidnění mysli. Utišení myšlenek. Hodnotících hlasů kříčící uvnitř naší mysli. Jóga je cesta. Postupná. Cesta, kterou definoval před více než 5000 lety mudrc Pataňdžali a který jí nazval osmistupňovou stezkou kráčející přes morální a etické kodexy (jamy a nijamy), přes ásany (to, co z jógy a instagramu dnes známe), pránajámu (práce s dechem a usměrnení životní energie, prány), pratjaháru (stažení smyslů), dháranu (koncentraci), dhjánu (meditaci) až k onomu samádhí.

Jednoho dne, kdy si jedna z našich lektorek, nepoužívajíc mobilní telefón při lekci, opět zapomněla hodinky, se nechala slyšet, že by v sále uvítala hodiny. A jelikož nás pohání touha stále naše jógové studiu nějak zlepšovat, rozhodli jsme se pro jejich pořízení. Avšak nikoliv malý budík na okení římsu, rovnou pořádné industriální hodiny hodící se do našeho interiéru. A tak jsem jej objednala. Když už, tak už.

Za pár dní na to přišly. I s pánem z onoho industriálního obchůdku. Měli jsme takovou radost, že ke konci onoho týdne, v nedělní podvečer, manžel jedné z našich recepčních zaťukal nad dveře sálu hřebík a ony hodiny pověsil.

Avšak v týdnu následujícím si jej někteří z lektorů na své lekce začali sundavat. Z lekce další pak vybíhal lektor s hlavou v dlaních a s otázkou, že kde jsou ty hodiny? A tak mi z toho šla hlava kolem. Někdo je radostně uvítal a někdo naopak ne. Třešinkou pak byla zpráva klientky, která se jemně tázala na hodiny v sále a zda by šly sundal. Že jí ruší při praxi jógy. Šly, ale s touto větou, kterou jsem si přečetla jednoho pozdního večera kolébající svou malou dceru, jsem si vzpomněla na verš z Bhagavadgíty a rozhodla jsem se je v sále ponechat.

Jóga není ideální místo s měkkými podložkami, s vůní santalového dřeva s tichem tak akorát. Jóga je cesta. Cesta skrze ony schůdky. A tak s úsměvem a pocitem klidu, který se mi dostavil po rovzpomenutí se na onen verš, který jsme před časem četla v Indii v Pataňdžaliho sále, odepisuji klientce.

Ony hodiny v sále jsou nástrojem jógy, nikoliv cihlička, která nám pomůže do perfektní pozice. Hodiny, které přitahují pozornost skrze naše smysly. Tu oko zvědavého aspiranta jógy, tu ucho, rozčilující se nad pravidelností hlasitého tikotu. A tak skrze ně můžeme okusit pratjaháru. Stažení smyslů. Můžeme se pokusit ovládnout těkavý pohled, zbloudilou pozornost. Až se nám podaří jej z okolí a hlavně z hodin v onom sálu stáhnout k sobě, může nastat další stupeň. Dhárana. Koncentrace. Koncentrace na dech, na to, co je. Na nádech a výdech. Na pohyb těla z té či oné ásany. Koncentrace, která nás dovede ke stavu meditace. Ke stavu zklidnění. Ke klidu samotnému. K cíly jógy. A nebo se naopak můžeme celou lekci jógy snažit o perfektní pozici, brunátnět nad myšlenkou co k sakru dělají ty hodiny v sále? a nepochopit, že jóga není nic napovrchu, ale uvnitř. Že jóga je za hranicí fyzického těla. Že jóga má vyšší cíle, než krásnou instagramovou fotku. Nepochopit, že jsme dostali do ruky nástroj.

Komentáře