od Frances Vicente | březen 2025
Vitarkabādhane pratipakṣabhāvanam
Když je mysl rozrušená, uvažujte o opaku.
(Patanjali 2.33)
Jak je tomu u mnoha životních zkušeností, nemůžeme něco plně uchopit, dokud to sami neprožijeme. To platí zejména pro okamžiky velké transformace. Ať už jsou radostné (zamilovat se, dosáhnout vysokého cíle, vytvořit nový život) nebo srdcervoucí (procházet rozvodem, ztrátou zaměstnání, úmrtím milované osoby). Vzestupy a pády nás vezou na emocionální horské dráze, a přestože můžeme intelektuálně chápat, že každý z těchto okamžiků je pomíjivý a nestálý; náročné, bolestné ("duḥkha") zážitky, mohou působit, jako věčně trvajíc, zatímco šťastné, radostné ("sukha") okamžiky mohou zdánlivě proletět.
Když moje sestra zemřela po téměř 6letém boji s rakovinou mozku, přemohl mě hluboký smutek a žal. Můj terapeut mi řekl: "Smutek bude trvat tak dlouho jako láska." a moje první myšlenka byla „Ach ne! To znamená navždy!" Když jsem seděl a přemýšlel o tom, co řekla, začalo to dávat totální smysl, protože smutek a žal jsou odrazem radosti a lásky, kterou k ní budu mít vždy. Jsou to vlastně 2 poloviny celku, 2 strany mince, které dohromady tvoří plnost lidské zkušenosti. Kdyby nebyla láska, nebyl by smutek.
Se ztrátou mé sestry jsem také zjistil, že existuje součet ztrát; ztráta mnoha rolí, které v mém životě hrála: mentorka, důvěrnice, podporovatelka a přítelkyně, stejně jako ztráta všech vlastností, které ve mně vyvolala. Nejen, že jsem ji ztratila, ale také kým jsem mohl být, když jsem byla s ní. V tomto směru byla mým guru ; inspirovala mě k dosažení svého nejvyššího potenciálu a pomáhala mi vzpomenout si na své nejpravdivější já. A tak v dobách ztráty truchlíme nejen nad člověkem, vztahem, prací nebo snem, ale i částečně nad naší identitou (sestra, manžel, lékař, budoucí olympionik). Je tu počáteční rána, která může skutečně obrátit náš svět vzhůru nohama, která nakonec časem odezní... Přesto se tu a tam, jako saṁskāra, může v nečekaných okamžicích znovu vynořit. Právě během těchto vln emocí si člověk může vzpomenout na jedno z učení moudrosti velkého mudrce Patañjaliho: vitarka-bādhane pratipakṣa-bhāvanam – „Když je mysl rozrušená, uvažuj o opaku.“
To neznamená pokoušet se nahradit „negativní“ emoci nebo myšlenku jejich opakem, ale spíše ponechat prostor pro koexistenci obou. Uznání smutku a zároveň uznání radosti, kterou představuje, druhou nebo opačnou stranu mince. Toto učení nám může pomoci zapamatovat si, že pocit je dočasný, že jeho opak může být přítomen současně, a nakonec nám může dovolit posunout naše vnímání z jednoho na druhé. Spíše než být zatíženi a přemoženi emocí, udělat krok zpět, abyste viděli oba konce spektra, pozorovat, jak spolu souvisí, vidět to jako bránu k praktikování soucitu vůči sobě a kultivaci milosti, vnímavosti, prostoru a lehkosti. To zase posílí naši schopnost rozšířit soucit a zároveň ponechat prostor pro milost vůči druhým.
Jak můžeme skutečně ocenit nebo dokonce rozpoznat vrcholy, aniž bychom procházeli životními minimy? Co by bez překážek podpořilo naše naděje a touhy? A bez prožívání smutku a smutku, jak můžeme být plně přítomni a vnímaví k těmto stejným emocím u někoho jiného? Jak jednou řekl Manorama: „Ten, kdo zažívá ztrátu, může hodně získat. Ze smutku, ocenění pro radost. Od životních překážek, optimismus. Ze smutku, empatie. Hloubka naší radosti, zdroj naší naděje a rozpínavost našeho soucitu mohou velmi dobře spočívat v naší schopnosti projít a transformovat smutek a ztrátu. A možná se časem se svým smutkem vyrovnáme a kupodivu i začneme „milovat“ a poznáme ho jako lásku v jiné podobě.
Comments